V případě první volby je funkce stejná jako doposud. Tepelné ztráty místnosti  se stanoví pro teplotu, která k místnosti byla přiřazena z vnitřní okrajové podmínky. V případě druhé volby, a to je nová funkce ve verzi programu 3.1.0, se vypočítá nejprve teplota vnitřního vzduchu v místnosti a poté se z této teploty stanoví tepelná ztráta.  Tato funkce je vhodná pro přesnější stanovení požadovaného topného výkonu otopného tělesa v místnosti a tedy pro jeho následný návrh i pro přesnější nastavení termostatické hlavice na tělese.

Dále jsou v zadání doplněna tři zatržítka, které představují volbu, pro jaké vnější exteriérové teploty chceme tepelné ztráty vypočítat:

Do tabulky místnosti byl doplněn řádek s uvedením vypočítané teploty vnitřního vzduchu pro extrémní zimní návrhovou teplotu. Z této teploty, nikoliv vnitřní návrhové, jsou pak stanoveny tepelné ztráty místnosti. Pod tabulkou místnosti s podrobným výpisem tepelných ztrát pro vnější extrémní zimní návrhovou teplotu jsou pak uvedeny tabulky i pro další vnější teploty:

Menší tabulka (v případě zatržení druhého zatržítka v zadání):

Větší tabulka (v případě zatržení třetího zatržítka v zadání):

Tato větší tabulka je vždy zakončena grafem pro lepší přehled:

Tyto tabulky a grafy jsou pak k dispozici i pro celou budovu. Graf poskytuje jednoduchý přehled o návrhových tepelných ztrátách místnosti. O návrhovém "výkonu"  v důsledku topné přirážky (zátop) a o topném výkonu navržených topných těles.

Z hlediska změn v zadání a v protokolech je to v podstatě všechno.

Při výpočtu teploty vnitřního vzduchu bylo vycházeno z těchto předpokladů:

1) člověk musí vnitřní návrhovou teplotu cítit jako pocitovou pro svou tepelnou pohodu

2) pocitová teplota byla položena na roveň operativní teplotě

3) operativní teplota byla uvažována jako prostý průměr teploty vnitřního vzduchu a průměrné teploty vnitřních povrchů konstrukcí kolem řešené místnosti

Jelikož se samozřejmě místnosti v rámci jednoho objektu teplotně navzájem ovlivňují, vyhnuli jsme se rozsáhlým iteračním výpočtů za celý objekt pro stanovení ustálených vnitřních teplot tím, že pro výpočet povrchových teplot konstrukcí řešené místnosti byly použity vnitřní návrhové teploty za těmito přilehlými konstrukcemi. K tomu byla ještě doplněna podmínka, že tato teplota nemůže být nižší než teplota vnějšího vzduchu, pro kterou jsou aktuálně tepelné ztráty počítány. To vychází z jednoduchého předpokladu, že vnitřní návrhová teplota v místnosti je požadována jako nejnižší možná pro extrémní zimní návrhovou teplotu. V praxi pak při vyšší vnější teplotě bude i v takové místnosti teplota většinou vyšší než vnitřní návrhová (typicky např. chodba s 15°C, kterou nelze předpokládat při dlouhodobé vnější teplotě 20°C apod.). Tato podmínka ve výše uvedených grafech vede k mírnému zalomení zobrazovaných tepelných ztrát (červená funkce grafu) pro vnější teplotu, která je vyšší než vnitřní návrhová teplota místnosti přilehlé k řešené místnosti. V tomto konkrétním příkladu zobrazeného grafu je to mírně patrné u vnější teploty 10°C a 15°C (u řešené místnosti byly v tomto případě konstrukce přilehlé k prostorům s návrhovou teplotou 10°C i 15°C).

Rozdíl mezi vnitřní návrhovou teplotou a teplotou vnitřního vzduchu bude tím vyšší, čím nižší bude tepelných odpor konstrukce, a čím nižší bude teplota za touto konstrukcí. Prakticky v případě prosklených stěn kolem řešené místnosti bude požadovaná teplota vnitřního vzduchu vyšší než v případě plných tepelně izolovaných stěn (při stejných teplotách za těmito konstrukcemi).

U kvalitně zateplených budov je ve standardních případech teplota vnitřního vzduchu zpravidla vyšší v intervalu jen 0 až max 1°C. Pro běžnou praxi návrhu OT je to zanedbatelné. U starších nezateplených standardních staveb je vhodné volit výpočet TZ z teploty vnitřního vzduchu, která může být vyšší oproti vnitřní návrhové teplotě až o cca 3°C. To je už rozdíl, který může mít vliv na návrh OT a posléze v modulu TH i na nastavení termostatických hlavic.