Obecně výpočtové postupy pro stanovení potřeby tepla na vytápění a chladu na chlazení uvažují s vlivem přerušovaného nebo poklesu vytápění, resp. chlazení. Je jen o to, jakým způsobem je ve výpočtu tento vliv postihnut v rámci zvoleného výpočtového kroku. Hodinový krok má v tomto nespornou výhodu a s přerušeným nebo sníženým vytápěním, resp. chlazením nemá "problém". V rámci hodinového výpočtu jsou známé požadavky pro každou hodinu a výpočet vnitřní teploty v zóně je spojitý, tj. teplota v zóně v řešený výpočetní krok je závislá na teplotě v zóně v předchozí výpočetní krok. V tomto článku se však budeme podrobněji věnovat jen měsíčnímu výpočetnímu kroku.

Pro lepší pochopení rozdílu v přístupu mezi oběma normami  doporučujeme přečíst tento článek, který podrobně popisoval způsoby zahrnutí vlivu přerušovaného vytápění a chlazení podle EN ISO 13 790 i úskalí způsobu zapracování přerušovaného vytápění/chlazení v této normě.

V normě EN ISO 52016-1 si byli těchto úskalí popsaných v článku výše vědomi, a proto přepracovali způsob zahrnutí vlivu přerušovaného nebo sníženého vytápění v zóně. Proto se v případě výpočtu podle této normy setkáme jenom s těmito případy:

V případě, pokud není v zóně vyžadována kontinuálně stejná teplota (případ výpočtu A), uvažuje program podle této normy rovnou pouze s typem výpočtu B4. V tomto případě je však pomocí redukčního činitele "aH,red" redukována nikoliv potřeba tepla na vytápění QH,nd stanovená pro cílovou teplotu na vytápění v provozní době, ale pouze přímo výpočtová teplota pro výpočet QH,nd. A to je podstatný rozdíl.

A také vzhledem k způsobu stanovení činitele aH,red (odlišně od EN ISO 13790) reflektuje jeho výše na délku mimoprovozní doby (přerušené nebo snížené vytápění) včetně teplot požadovaných v těchto mimoprovozních dobách (den, noc, víkend atd.).

 Podle normy ČSN EN ISO 52 016-1 se pro případ A i B4 (i část C) potřeba tepla na vytápění stanoví takto:

Index "i" v rovnicích výše značí, že se daný parametr počítá pro každou redukovanou teplotu a dobu redukovaného vytápění. Norma standardně počítá až se třemi redukovanými teplotami, resp. dobami redukovaného vytápění. A to pro den ("day"), noc ("night") a víkend ("wknd").

Pokud chceme přerušované nebo redukované vytápění zadat v profilu užívání jen pomocí kalendáře, tak máme možnost zadat pouze jednu redukovanou teplotu na vytápění v mimoprovozní dobu θint,H,set,II (°C). Tj. tato teplota platí pro všechny hodiny, které nejsou provozní. Nemůžeme pomocí kalendáře zadat odlišné redukované teploty na vytápění např. jen pro určitou část mimoprovozních hodin během noci a zvlášť pro mimoprovozní hodiny o víkendu apod.  Naopak kalendář má zase tu výhodu, že poměrně jednoduše a přehledně dokážeme v rámci měsíce označit provozní dny (v rámci nich pak provozní hodiny jsou definovány zadaným začátkem a koncem provozní hodiny). Zpracovatel tak nemusí přemýšlet, jak vypadá typický týden pro daný měsíc. Kalendář si jej na základě zadání podle předem daných pravidel zjistí sám včetně případných mimoprovozních dní nad rámec typického týdne a z toho zjistí činitel na "neobsazené" období fH,nocc (-).

V případě výpočtu chlazení bude mít měsíční výpočet vždy "problém" při sebelepší snaze dopočítat se reálnějších hodnot potřeby chladu. O tom, proč u měsíčního výpočtu je to už z podstaty délky výpočetního kroku problém, pojednává tento článek zde. Stejně tak se můžete podívat na článek zde, pokud vám výpočet "nechce" vygenerovat potřebu chladu.

V normě EN ISO 52 016-1 zůstává stejně jako v EN ISO 13 790 přenásobení potřeby chladu stanovené pro nepřerušované chlazení činitelem pro redukci přerušovaného chlazení:

Pro případ B4 se potřeba chladu na chlazení stanoví takto:

U chlazení je to podobné. Sice se redukuje potřeba chladu, až když přerušované nebo redukované chlazení trvá déle jak 48 h (2 dny), tak kalendář neví, které 2 dny to mohou být. To, že jsou v normě označeny jako víkendová redukce, nic neznamená. Ve skutečnosti to mohou být kterékoliv 2 dny v týdnu.