V souvislosti s tím byla na formuláři PLOCHY do nabídky rolety způsobu výpočtu tepelných ztrát konstrukcí přilehlých k zemině doplněna volba "EN ISO 13 370 (za konstrukcí θint,avg,year):

Na úvod je třeba zdůraznit, že ve výsledku se nejedná o nějaké celkové roční zvýšení nebo snížení tepelných ztrát skrz konstrukce přilehlých k zemině při výpočetním postupu dle EN ISO 13 370. Co je však podstatné, že tyto tepelné ztráty jsou jinak rozloženy v průběhu roku. A to vzhledem k topné / chladící sezóně má již samozřejmě nemalý dopad do výsledné výpočtové potřeby tepla na vytápění a chladu na chlazení.

Pro názornou ukázku použijeme teoretický model podlahy na terénu o rozměrech 10 x 10 m se součinitelem prostupu tepla samotné skladby konstrukce podlahy (bez vlivu zeminy) U=1,00 W/m2K. Abychom očistily zobrazené hodnoty od všech ostatních vlivů, je  uvažována vnitřní teplota kontinuálně 20°C, nulové ztráty větráním i nulové tepelné zisky.

(vodorovná: D=2,0 m, dn=0,15 m, lambda=0,05 W/mK a svislá D=1,0 m , dn=0,1 m, lambda=0,04 W/mK). Uvažovali jsme současně i méně praktickou možnost vodorovné okrajové izolace.

V principu jsou celkové roční tepelné ztráty shodné v obou případech, ať už použijeme pro výpočet teplotu průměrnou měsíční nebo roční. Z hlediska výpočtu potřeby tepla na vytápění je samozřejmě nejvýhodnější ten způsob, který vykazuje nižší ztráty v topné sezóně, zejména v zimních měsících (u chlazení je to naopak). Pro režim vytápění a chlazení nelze samozřejmě tyto výpočetní postupy kombinovat. Jeden zvolený platí pro oba režimy výpočtu (vytápění i chlazení).

Oba přístupy vedou k odlišnému stanovení měsíčních hodnot měrných tepelných ztrát konstrukcemi k zemině Hg,m (W/K). Při kompletním zadání toto má vliv na tepelnou setrvačnost budovy, resp. zóny, a tím stupeň využití tepelných zisků atd. Ve výsledku tedy také na potřebu tepla a chladu. Průměr této hodnoty by měl být shodný pro všechny výpočetní postupy. Aby tomu tak bylo, je v EN ISO 52 016-1, resp. v EN ISO 13 370 změna ve stanovení měsíčních hodnot Hg,m, které pak vstupují do výpočtu dle EN ISO 52 016-1.

V posledních grafech obou příkladů je uvedena spojnice tepelných ztrát do zeminy pro všechny 4 případy: s uvažováním kolísání měrných tepelných toků "do zeminy" a bez kolísání a s uvažováním průměrné měsíční nebo průměrné roční teploty. Z nich je patrné, že pokud uvažujeme ve výpočtu s kolísáním tepelných toků při uvažování průměrné měsíční teploty, tak tepelná ztráta v zimních měsících klesá. Reálně je o něco nižší než by odpovídalo průměrné měsíční teplotě   = > nižší potřeba tepla na vytápění. Naopak, pokud uvažujeme ve výpočtu kolísání při uvažované roční průměrné teplotě, tak v zimních měsících tepelná ztráta o něco vzroste. Reálně bude o něco vyšší v zimních měsících než roční průměr = > vyšší potřeba tepla na vytápění. Pro chlazení platí stejný postřeh v opačném gardu.

U průběhu ztrát s okrajovou izolací bez vlivu kolísání při uvažování průměrné roční teploty je v zimním období pokles (pokud je "PSÍ" záporné). Je to způsobeno 1. a 2. členem v rovnici C.4 (EN ISO 13 370: 2019), kde tepelná ztráta pro plochu konstrukce přilehlé k zemině je vztažena k průměrné roční teplotě na rozdíl od vlivu okrajové izolace, kde její vliv (ztráty/přínosy) je vztažen i nadále k průměrné měsíční teplotě. Má se totiž za to, že při okrajích konstrukcí přilehlých k zemině je tato teplota blíže průměru měsíčnímu než ročnímu. Vliv okrajové tepelné izolace se nejsilněji projeví v zimním období. Naopak v letním období je její vliv nižší. Při volbě kolísání "NE", jsou další členy rovnice Hpe=0 a Hpi=0 (periodické měrné tepelné toky v důsledku kolísání vnější, resp. vnitřní teploty). V opačném případě jsou spočítány dle rovnic v příloze H v této normě. Při volbě kolísání měrných tepelných toků "ANO" se zadanou okrajovou tepelnou izolací výpočet s průměrnou roční teplotou se blíží hodnotám výpočtu s průměrnou měsíční teplotou. Bez okrajové tepelné izolace jsou výpočty shodné.

EN ISO 13 370: 2019 

Φm = Uekv * A * (θint,y - θe,y) + P * ψ * (θint,m - θe,m) -  Hpi * (θint,y - θint,m) + Hpe * (θe,y - θe,m)   (C.4)

Hg,m = Φm / (θint,y - θe,y)    (C.10)

Φm = Hg * (θint,avg,y - θe,avg,y) -  Hpi * (θint,avg,y - θint,avg,m) + Hpe * (θe, avg,y - θe,avg,m)     (A.4)

Hg,m = Φm / (θint,m - θe,m)    (A.10)

Při výpočtu dle EN ISO 13 370 je v SW zapracován vždy výpočet pro stanovení měsíčních tepelných toků zeminou na základě průměrných teplot (viz kap. C.3). Při tomto postupu se fázové rozdíly α a β uvažují nulové (velká tepelná setrvačnost zeminy je postihnuta použitím průměrných teplot). Uekv je ve vzorci (C.4) bez vlivu okrajové tepelné izolace ψ.

Pří výpočtu dle EN ISO 52016-1 volte přednostně výpočet tepelných ztrát konstrukcí přilehlých k zemině dle EN ISO 13 370 (θavg,year), jelikož se na tuto teplotu v čl. 6.6.5.1 odkazuje (tato možnost je dostupná v programu od verze 5.0.2). Pří výpočtu dle EN ISO 13 790 volte přednostně výpočet tepelných ztrát konstrukcí přilehlých k zemině dle EN ISO 13 370 (θavg,month), jelikož se na tuto teplotu viz čl. 8.2 a 8.3 odkazuje (i když míníme, že v EN ISO 52016-1. resp. EN ISO 13 370:2019 se jedná o nápravu stavu pro stanovení Hg při kolísání měrných tepelných toků).