Emisivita je vstup, který je uvažován ve stejné hodnotě jak u hodnocené, tak u referenční budovy. Tzn. z pohledu porovnání vůči referenční budově není tato funkce zase tak zásadní. Velmi vhodná však už je, pokud cílíme na co nejnižší měrnou potřebu tepla na vytápění. Zejména v souvislosti se zpracování žádosti o dotace z programu NZÚ u novostaveb RD pro oblast podpor B.

Z hlediska zadání spočívá tato funkce pouze v doplnění jedné rolety a jednoho pole pro zadání emisivity u každé konstrukce na záložce VNĚJŠÍ OBALOVÉ KONSTRUKCE na formuláři zadání KONSTRUKCE (týká se samozřejmě jen konstrukcí, které nejsou přilehlé k zemině).

Standardně přednastavená volba je u všech těchto konstrukcí nastavena na ANO. Což znamená uvažovat paušální hodnotu součinitele přestupu tepla pro dlouhovlnné sálání na vnějším pvrchu dle EN ISO 52 016-1, resp. dle normy EN ISO 13 789, na kterou se odkazuje. V takovém případě proběhne výpočet jako doposud s hodnotou součinitele při přestupu tepla pro dlouhovlné záření mezi vnějším povrchem a oblohou hlr,e=4,14 W/(m2K). Což dle tab. 8  v EN ISO 13 789 odpovídá emisivitě 0,90 při teplotě 10°C a rychlosti větru 4m/s. Nutno dodat, že tato hodnota  je akceptovatelná pro všechny běžné stavební konstrukce i běžné zasklení výplní bez selektivních vrstev. Jelikož nové výplně, resp. jejich zasklení tuto selektivní vrstvu nanesené na povrch skla zpravidal obsahují, je jejich emisivita podstatně nižší (jsou i zasklení s emisivitou až 0,01).

Proto od této verze programu 6.0.5 umožňujeme zadat i u výpočtu dle EN ISO 52016-1 u každé vnější obalové konstrukce přilehlé k exteriérovému vzduchu uživatelskou hodnotu emisivity. Prakticky bude tato možnost využívána především u výplní, resp. jejich zasklení, které obsahuje tuto selektivní vrstvu. V takovém případě je nutné u výplně volit v roletě volbu NE a hodnotu emisivity zadat:

Na celkovém hodnocení tím zpravidla nic nezměníme, pokud jsme například hodnocený objekt neměli již předtím těsně na hraně energetických tříd. Z hlediska dosažení nižší měrné potřeby tepla na vytápění si však úměrně konkrétnímu řešení objektu (velikosti ploch výplní, jejich součinitel prostupu tepla atd.) pomoci můžeme. To v případech projektů pro dotaci z programu NZÚ, kde "řešíme každou kWh" velmi uvítáme.

Selektivní vrstvou se rozumí nanesení nízkoemisivního povlaku na povrch skla (zpravidla jde o "kovové" prvky). Selektivní je nazývána proto, že funguje s různou odrazivostí pro různé frekvence záření. Pro krátkovlnné solární záření je jeho odrazivost malá, ale pro dlouhovlnné záření od ohřátých interiérových povrchů je velká. Této vlastnosti je vhodně využíváno.

Na obrázku výše zobrazeny schématicky "tepelné toky" pro jednoduchost na jednom skle.

Ve stavební fyzice se uvažuje, že materiál (těleso) je schopen pohltit stejné množství sálavé energie, jaké je schopen vyzářit. Emisivita je proto shodná s pohltivostí. Pohltivost dlouhovlnného tepelného záření nesouvisí s odstínem (barvou) povrchu. Tuhá tělesa (i kapaliny) se považují za nepropustné pro dlouhovlnné tepelné záření (proto Tau,e´=0). Výrobce udává tuto vlastnost (označenou jako alfa,e nebo AE) pro každé sklo použité v zasklení. Ve výpočtu uvažujme emisivitu skla nejblíže exteriéru (zpravidla je to sklo se selektivní vrstvou).

Pro výpočet součinitele přestupu tepla pro dlouhovlnné sálání mezi vnějším povrchem konstrukce a oblohou při vlastní zadané hodnotě emisivitě postupuje program obecně dle vzorce (51) uvedeného v čl. 11.4.6 v EN ISO 13 790. Upozorňujeme, že tento vzorec nevede při zadání emisivity 0,90 přesně ke stejnému výsledku součinitele hlr,e jako se uvažije při paušáním výpočtu dle EN ISO 52016-1 (4,14 W/m2K).

Níže příklad RD u něhož byla pro výpočet negativního sálání použita paušální hodnota součinitele přestupu tepla pro dlouhovlnné záření mezi vnějším povrchem a oblohou a posléze byla použita hodnota tohoto součinitele spočítaná dle rovnice (51) výše: